Drákula v angličtině

Příběh je smyšlený, i když si Stoker vypůjčil jméno a pár historických narážek na valašského knížete Vlada III. Draculu. O Vladovi se v knize mluví jen krátce jako o bojovníkovi proti Turkům v 15. století, ale samotný děj v Transylvánii a Londýně je čistá fikce.

Liší se zásadně především v tom, že v knize není žádná tragická milostná linka mezi Drákulou a Mínou. Filmový motiv převtělené manželky si tvůrci přidali; v románu je hrabě od začátku do konce chladný predátor a hrozba, nikoli zamilovaný hrdina.

Stoker tím chtěl vyvolat dojem, že čteš autentický spis složený z důkazů o něčem, čemu by jinak nikdo v moderním 19. století nevěřil. Zároveň ti to jako čtenáři umožňuje vědět víc než jednotlivé postavy, dokud si své deníky v polovině knihy navzájem nepřečtou.

Nejčastější krizové místo přichází po úvodních čtyřech kapitolách, když vyprávění opustí hrad v Transylvánii a přesune se k dopisům dvou dívek u moře v Anglii. Pokud ale vydržíš zdánlivě klidnější část ve Whitby a dlouhé léčení Lucy, v poslední třetině se kniha promění v rychlé pátrání a honičku přes celou Evropu.

Je to Holanďan z Amsterdamu, pro kterého je angličtina cizí jazyk. Stoker mu napsal specifickou mluvu plnou doslovných překladů, vynechaných sloves a opakování, aby ho odlišil od rodilých Britů, takže jeho věty působí kostrbatě schválně.

Nebyl, předcházela mu například novela Carmilla od Sheridana Le Fanu z roku 1872 nebo povídka Upír od Johna Polidoriho z roku 1819. Drákula ale zkombinoval folklór s viktoriánskou modernou (vlaky, telegramy, krevní transfuze) tak výrazně, že definoval podobu upíra pro celé další století.

Nezabíjí, slunce mu v knize pouze oslabuje schopnosti, takže se přes den nemůže proměňovat v mlhu nebo netopýra. V běžné lidské podobě se ale může procházet po Londýně i za bílého dne; motiv upíra, kterého sluneční paprsky spálí na prach, přinesl až němý film Nosferatu z roku 1922.

Renfield je pacient v psychiatrickém ústavu doktora Sewarda, který chytá a pojídá mouchy, pavouky a ptáky v domnění, že tím pohlcuje jejich životní sílu. Slouží jako duševně propojený barometr Drákulovy blízkosti a jeho záchvaty napovídají lékařům, co se děje za zdmi ústavu.

Prvních padesát stran na hradě funguje jako čistý klaustrofobický horor, ale zbytek knihy připomíná spíš vyšetřování záhady. Postavy si porovnávají časové údaje z deníků, zkoumají lodní deníky, posílají si telegramy a snaží se logicky a vědecky vystopovat nepřítele v ulicích Londýna.

Nemusíš, román je naprosto samostatný a uzavřený. Povídka Drákulův host (Dracula's Guest) vyšla až po Stokerově smrti v roce 1914 a jde pravděpodobně o vyškrtnutou první kapitolu z Harkerovy cesty přes Mnichov, která pro pochopení děje není nutná.