Vyprávění o životě Fredericka Douglasse, amerického otroka v angličtině

Ano, jde o skutečnou autobiografii, kterou Frederick Douglass vydal v roce 1845. Když po jeho protiotrokářských přednáškách lidé pochybovali, že by tak kultivovaný řečník mohl být kdysi otrokem, sepsal tuto knihu s pravými jmény osob a míst jako důkaz. Tím na sebe vzal přímé riziko, že ho bývalý majitel nechá na severu vypátrat a odvléct zpět.

Douglass detaily svého útěku záměrně zamlčel, aby neohrozil lidi, kteří mu pomohli, a neprozradil únikové cesty dalším uprchlíkům. V době vydání knihy bylo otroctví v USA stále legální a popis konkrétní trasy by majitelům otroků pomohl tyto cesty uzavřít. Podrobnosti o tom, jak se dostal na sever v přestrojení za námořníka, zveřejnil až v pozdějších pamětech po skončení občanské války.

Ano, celý text napsal Douglass sám bez pomoci editorů či spoluautorů. Předmluvy od Williama Lloyda Garrisona a Wendella Phillipse byly ke knize připojeny právě proto, aby dosvědčily, že rukopis vznikl výhradně jeho rukou. Jeho vyzrálý styl byl přímým důsledkem toho, že po léta potají studoval učebnici řečnictví The Columbian Orator.

Základy čtení ho v Baltimoru začala učit jeho paní Sophia Auldová, dokud jí to její manžel nezakázal s tím, že vzdělání udělá z otroka neposlušného člověka. Douglass pak v učení pokračoval potají na ulici, kde chudým bílým chlapcům dával chleba výměnou za lekce čtení. Psát se naučil v loděnicích obkreslováním písmen ze dřeva a dopisováním slov do starých školních sešitů syna svého pána.

Edward Covey byl nájemce půdy známý jako „krotitel otroků“, ke kterému majitelé posílali vzdorovité otroky, aby zlomil jejich odpor. Douglass u něj strávil rok plný dřiny a bití, než se mu jednoho dne fyzicky postavil a ve dvouhodinovém zápase se ubránil. Tento moment v knize označuje za hlavní bod obratu, kdy v sobě znovu našel lidskou důstojnost a odhodlání dostat se na svobodu.

Toto Vyprávění z roku 1845 je první, nejkratší a nejznámější z jeho tří autobiografií, a proto je nejlepší začít právě jím. Později vydal ještě rozšířené paměti My Bondage and My Freedom (1855) a nakonec Life and Times of Frederick Douglass (1881). První kniha je nejbezprostřednější, protože vznikla jen sedm let po jeho útěku.

V dodatku na konci knihy Douglass vysvětluje, že v předchozích kapitolách nekritizoval křesťanství jako takové, ale pokrytecké náboženství otrokářů. Chtěl předejít obvinění, že je odpůrcem víry, protože právě nejvíce věřící majitelé se k otrokům často chovali nejkrutěji. Jasně v něm odděluje učení Krista od praxe tehdejších jižanských církví.

Ne, Dvanáct let v řetězech vychází z pamětí Solomona Northupa, což byl svobodný černoch ze severu unesený do otroctví v Louisianě. Douglass se naproti tomu do otroctví narodil v Marylandu a jeho zkušenost zahrnuje i život ve městě Baltimoru. Obě knihy patří k nejvýznamnějším otrokářským narativům 19. století, ale popisují dva odlišné životní osudy.

Patří k základním dokumentům americké historie i literatury, protože z první ruky ukazuje každodenní realitu otroctví z pohledu člověka, který ho zažil. Zároveň je ukázkou klasické americké rétoriky 19. století a vysvětluje, proč majitelé otroků bránili svým lidem ve vzdělání. Díky stručnosti a věcnému stylu funguje jako nejpřístupnější dobové svědectví z období před občanskou válkou.

Kniha může být náročná pro čtenáře, kteří čekají napínavý román plný dialogů a dobrodružných scén útěku. Text je psaný formálním stylem 19. století a spíše než beletrii připomíná obžalobu u soudu proloženou osobními vzpomínkami. Čtenáři také někdy těžko snášejí otevřené a věcné popisy fyzického týrání v prvních kapitolách.