Podivný případ dr. Jekylla a pana Hyda v angličtině

Ano, protože kniha nestojí jen na samotném odhalení jména, ale na tom, proč a jak k tomu celému došlo. Většinu času sleduješ právníka Uttersona, který si myslí, že jde o obyčejné vydírání, a teprve na konci zjistíš přesnou motivaci doktora Jekylla. To, co se v kultuře běžně traduje jako rozpolcená osobnost, popisuje samotný text dost jinak.

Ano, klíčové scény příběhu se Stevensonovi zdály v horečnatém snu. Když ho manželka Fanny probudila, zlobil se, že mu přerušila detektivní příběh, a první verzi pak napsal během několika dní. Tuhle první verzi ale po manželčině kritice spálil a celé to během dalších několika dní napsal znovu od začátku.

Na Jacku Rozparovači ne, protože kniha vyšla v roce 1886, tedy dva roky před vraždami ve Whitechapelu. Jako jednu z inspirací pro téma dvojího života badatelé zmiňují edinburského truhláře a radního Williama Brodieho z 18. století, který byl ve dne váženým občanem a v noci vykrádal domy. Stevenson měl Brodieho skříň dokonce doma v dětském pokoji a napsal o něm i divadelní hru.

Hodně, především v tom, že v knize není vůbec žádná milostná zápletka ani postavy snoubenky a zpěvačky z hospody. Tyto ženské postavy přibyly až v divadelní adaptaci z roku 1887 a odtud přešly do většiny filmů a muzikálu. Kniha je komorní příběh několika starých mládenců z vyšších kruhů a čte se jako vyšetřování, ne jako melodrama.

Ne, na začátku je to přesně naopak a Jekyll si tuto proměnu volí zcela vědomě. Nejde o nechtěnou poruchu osobnosti, jak ji známe z moderních filmů, ale o promyšlený způsob, jak si dopřát zakázané věci a přitom si udržet čistý štít váženého občana. Problém nastane až ve chvíli, kdy se rovnováha sil začne měnit bez jeho souhlasu.

Pojmenovala napětí mezi tím, jak se člověk musí chovat na veřejnosti, a tím, co v sobě potlačuje, což ve viktoriánské Anglii trefilo citlivé místo. Výraz 'Jekyll a Hyde' přešel rovnou do běžného jazyka jako označení pro člověka se dvěma tvářemi ještě dřív, než Freud přišel se svými teoriemi o nevědomí. Navíc spojila prvky gotického hororu s moderním městským prostředím a detektivním postupem.

Kromě dvou konkrétních násilných útoků přímo na ulici kniha detaily jeho nočního života úmyslně vynechává. Viktoriánský čtenář si pod naznačenými neřestmi a nočními toulkami domýšlel věci, o kterých se tehdy v tisku otevřeně nepsalo. Stevenson tím dosáhl toho, že si každý pod Hydovou zkažeností představí to nejhorší podle sebe.

Pro dnešního čtenáře bývá nejtěžší pomalejší rozjezd a pak závěrečná kapitola, která nemá žádný dialog a je psaná jako souvislé filozoficko-psychologické doznání. První polovina připomíná rozvážné právnické pátrání, kde se mluví u krbu a čtou dopisy. Když se ale přes opatrný začátek dostaneš, druhá polovina rychle graduje obléháním laboratoře a následným vysvětlením všech mezer.

Příběh stojí zcela samostatně a je od začátku do konce uzavřený. Stevenson žádné pokračování ani předchozí díl nenapsal. Pokud ti sedne jeho styl a atmosféra mlhavých uliček, můžeš od něj zkusit další kratší prózy, třeba povídku Markheim nebo Klub sebevrahů.