Tři muži ve člunu (o psu nemluvě) v angličtině

Ano, kniha vychází ze skutečných výletů po Temži, které Jerome K. Jerome podnikl se svými dvěma přáteli, Georgem Wingraveem a Carlem Hentschelem (v knize Harris). Jedinou vymyšlenou hlavní postavou je pes Montmorency, kterého si autor přidal jako literární protějšek ke třem lidským hrdinům. Jerome přitom původně nepsal humoristický román, ale vážného turistického průvodce po řece, kterému humorné příhody postupně přerostly přes hlavu.

V originále zní podtitul To Say Nothing of the Dog, což je dobový anglický obrat pro „nemluvě o psu“ nebo „psa nepočítaje“. Vypravěč tím naznačuje, že ačkoliv foxteriér Montmorency na papíře nepatří k posádce veslařů, ve skutečnosti do všeho mluví a řídí dění na palubě stejně jako lidé. V češtině se tento podtitul vžil natolik, že ho většina čtenářů bere jako neoddělitelnou součást názvu.

Kniha vznikala na objednávku časopisu Home Chimes jako vlastivědný seriál o historii a krajině kolem Temže. Jerome měl do textu jen občas vložit vtipnou příhodu pro odlehčení, ale humorné pasáže se mu psaly mnohem lépe než místopis. Nakladatel pak některé historické kapitoly proškrtal, ale část vážných pasáží o králích, klášterech a soumraku na řece v textu zůstala dodnes.

Původní plán čtrnáctidenní plavby posádka nedodrží tak, jak si na začátku v Londýně namalovala. Po dnech strávených bojem s počasím, jídlem a veslováním narazí jejich odhodlání na vytrvalý anglický déšť, který prověří jejich vodácké nadšení. Samotný závěr ukáže, čemu dají tři unavení džentlmeni přednost, když si mají vybrat mezi drsnou přírodou a pohodlím civilizace.

Ano, po jedenácti letech napsal Jerome volné pokračování Tři muži na toulkách (Three Men on the Bummel), kde stejná trojice vyrazí na kolech do Německa. Obě knihy ale fungují zcela samostatně a nemají společný dějový oblouk, takže na sebe nemusejí navazovat. Přesto dává smysl začít člunem, protože právě v prvním díle autor postavy i jejich typické hašteření vykreslil.

První čtyři kapitoly zabere zjišťování nemocí z lékařského slovníku, hádky o to, spát-li pod stanem, a nekonečné balení zavazadel. Pro Jeroma totiž není důležitá samotná plavba, ale lidská nešikovnost při jakékoliv organizované činnosti. Jakmile v páté kapitole konečně nasednou do člunu u Kingstonu, tempo se zrychlí a historky se začnou vázat přímo na život na vodě.

Většina filmových adaptací si z knihy bere jen jednotlivé scénky a lepí na ně umělou milostnou zápletku, která v předloze vůbec není. Poměrně věrná tónu i epizodickému tvaru je britská televizní verze z roku 1975, pro kterou napsal scénář Tom Stoppard a kde hraje například Michael Palin. Pokud hledáš přesný přepis bez přidaných romancí, kniha je mnohem sušší a civilnější než většina filmů.

Ano, věta o tom, že vypravěč práci přímo miluje a dokáže se na ni dívat celé hodiny, pochází přímo z patnácté kapitoly této knihy. Stejně tak historka o strýci Podgerovi, který věší obraz a zapojí do toho celý dům, je hned ve třetí kapitole při balení. Mnoho čtenářů tyhle pasáže zná z citátů nebo čítanek, aniž by tušili, že patří právě sem.

Není, pokud ti nevadí volnější tempo a občasné odbočky k popisům krajiny. Hrdinové se nechovají jako ušlechtilí rytíři z viktoriánských románů, ale jako normální lenoši, kteří se hádají o to, kdo umyje nádobí a kdo bude veslovat. Člověk se jimi prokousává snadno, protože jejich potíže s dovolenou, balením a počasím vypadají úplně stejně jako ty dnešní.

Ano, Zdeněk Jirotka se při psaní Saturnina netajil tím, že vycházel z tradice anglického humoristického románu v čele s Jeromem a P. G. Wodehousem. Podobnost je vidět hlavně ve způsobu, jakým klidný vypravěč suše komentuje pohromy kolem sebe a jak text neustále odbočuje k vloženým historkám. Kdo má rád Saturnina, tomu bude Jeromův styl vyprávění okamžitě blízký.