Na Větrné hůrce v angličtině

Ne v běžném slova smyslu, spíš jde o temný román o posedlosti, pomstě a krutosti. Vztah Heathcliffa a Catherine sice pohání celý děj, ale ubližuje všem kolem a nemá v sobě žádnou něhu ani ohleduplnost. Lidé, kteří knihu otevírají jako červenou knihovnu, bývají z brutality postav v šoku.

Jména Catherine, Linton a Hareton se v rodinách dědí a kombinují z generace na generaci, čímž autorka zdůrazňuje, jak jsou obě rodiny uzavřené do sebe. První Catherine je matkou druhé Catherine, která se postupně jmenuje Catherine Lintonová, Catherine Heathcliffová a má vazbu i na Haretona Earnshawa. Když si na začátku zapamatuješ, že pan Lockwood v úvodu vidí vyrytá jména dcery, ne matky, ušetříš si spoustu zmatku.

Pan Earnshaw ho našel jako opuštěné dítě na ulicích Liverpoolu, ale jeho přesný původ kniha nikdy neodhalí. Lidé kolem něj ho kvůli tmavé pleti a vlasům častují nadávkami a hádají v něm cikána, Inda nebo trosečníka ze španělské lodi. Právě to, že nemá žádné příjmení ani známou rodinu, z něj na statku dělá cizince, se kterým se zachází jako se sluhou.

Filmové adaptace, zejména ty starší klasické, většinou utnou děj po osudech první generace, tedy po příběhu Heathcliffa a původní Catherine. Druhá polovina knihy přitom sleduje jejich děti, na kterých si Heathcliff vybíjí svou celoživotní pomstu. Bez druhé půlky ale román ztrácí celou svou pointu o tom, jestli se koloběh nenávisti dá vůbec zastavit.

V originále jen s velkou námahou, protože jeho široké západoyorkshirské nářečí je zapsané foneticky tak, jak znělo uším v roce 1847. Ani rodilí mluvčí z jihu Anglie mu často nerozumí na první dobrou a pomáhají si tím, že si jeho věty čtou nahlas. Dobrá zpráva je, že Joseph většinou jen spílá ostatním a prorokuje jim peklo, takže když přeskočíš detaily jeho nadávek, o děj nepřijdeš.

Kniha to nechává schválně na hraně mezi skutečným přízrakem a noční můrou či horečnatým blouzněním. Hned na začátku má pan Lockwood děsivý zážitek u okna a postavy o duších na vřesovištích mluví jako o samozřejmosti. Emily Brontëová ale každou takovou scénu napsala tak, že si ji můžeš vyložit jak nadpřirozeně, tak čistě psychologicky.

Napsaly je sice sestry Brontëovy ve stejné době, ale každá má úplně jinou atmosféru i morálku. Jana Eyrová od Charlotte vypráví o hrdince s pevnými zásadami, která hledá své místo ve světě, zatímco Emily ve Větrné hůrce nikoho nemoralizuje a nechává postavy jednat zcela pudově. Pokud se ti v Janě Eyrové líbila jen ponurá atmosféra panství, tady je jí mnohem víc, ale bez útěchy na cestě.

Sama Nelly přizná, že po tom, co bratr Hindley udělal z Heathcliffa negramotného čeledína, by ji sňatek s ním společensky i finančně ponížil. Catherine se proto provdá za bohatého a uhlazeného Edgara Lintona, i když je přesvědčená, že ona a Heathcliff mají stejnou duši. Osudovou chybou je, že Heathcliff z rozhovoru za dveřmi uslyší jen první půlku o ponížení a odejde dřív, než Catherine dořekne zbytek.

Nejkritičtější jsou první tři kapitoly, kde pan Lockwood přijede na statek, nikomu nerozumí a čtenář spolu s ním netuší, kdo je s kým příbuzný. Navíc ti zpočátku každá postava připadá zlá a nepřátelská. Jakmile ale ve čtvrté kapitole převezme vyprávění hospodyně Nelly a začne příběh od dětství, všechna jména i vztahy do sebe rychle zapadnou.

Krajina vychází z okolí yorkshirského městečka Haworth, kde Emily Brontëová prožila většinu života na faře obklopené vřesovišti. Za předobraz samotného statku se běžně považuje zřícenina usedlosti Top Withens v kopcích nad městečkem, i když vzhled budovy v knize odpovídá spíš nedalekému statku High Sunderland Hall. Samotný příběh ale podle žádné skutečné rodiny napsaný není.